Naše cesta mezi oceány

„Pájo, kdy budeš vstávat?“ ptá se mě Gabi s kartáčkem v puse. No jasně, že teď. Tenhle výlet si přece nenechám ujít! Ty tři hodiny spánku mi bude celý den připomínat přeležené rameno. Fakt nevim, co to mám za nemoc před každým odjezdem kamkoliv ponocovat. Mám pocit, jako bych za tu jedinou noc měla stihnout všechno na světě – odpovědět na všechny e-maily, vyškrtat všechny úkoly v Asaně, uklidit celý byt (přece se nevrátíme do bordelu!), absolvovat zkrášlovací proceduru, jo a taky si teda sbalit no…Naštěstí mě pak ráno už nic nezaskočí a tak s čerstvě umytými vlasy, termohrnkem bylinkového čaje a svým novým trekovým batohem, se kterým si připadám jako děsný dobrodruh, nasedám do auta směr Katowice.

V Praze je nádherně! Na D1 už tolik ne. Ale slunce se nám opírá do oken auta, tak se ho snažím užít co možná nejvíc. Tam, kam míříme, ho prý v tuhle roční dobu moc není.

Pét hodin v autě uteklo jako nic. Na letiště ale přijíždím se slušným chraplákem, protože jsem se rozhodla na trase Praha-Katowice přečíst Gabimu celou Malou knihu o Islanďanech. Přece nepojedeme nepřipraveni, že jo. Po dvou hodinách předčítání už o Islanďanech víme
– jak to mají s humorem
– že dopravní značky pro ně představují spíš jakési doporučení
– že děti se ve většině případů nejmenují stejně jako rodiče
– že nejsou zdaleka takoví puntíčkáři jako severské národy
– že 2/3 populace Islanďanů jsou na Facebooku a mezi lidmi věku 20-29 let je to dokonce 95 %
– že mají Výbor pro křestní jména
– že nejsou mistry konverzace
– že jsou v telefonním seznamu řazeni podle křestního jména nikoliv příjmení

Koukáme na letadla a Gabi mě zásobuje fakty o jejich architektuře. „Tak schválně, víš proč maj teď křídla zvednutý ty konce nahoru? Starší letadla to nemaj, ale teď se to tak dělá na všech.“ Nevim. Možná proto, že to vypadá dobře? 🙂 Nenapadá mě jediný důvod, což Gabimu jako vždy udělá radost, protože mi může začít popisovat, jak se na konci křídel starých letadel tvořil vír, který způsoboval časté turbulence a že díky těm zahnutým křídlům ten vír vzniká výš a díky tomu klesá spotřeba paliva o 5%!

Až někdy zas někam poletíte, všimněte si, že pasažéry letadla směr Keflavík poznáte na první dobrou. U gatu se potkáváme s Poláky a Čechy. Všichni máme na nohou pohorky, na sobě outdorové bundy a batůžky. A to jsem se bála, že budeme za exoty.

Konečně sedíme v letadle! 🙂 Gabi tvrdí, že mu létání nevadí, ale začíná zelenat. Já na létání nejvíc ze všeho zbožňuju ten pocit, když se letadlo odlepuje ze země a zatímco se nemůžu vynadívat na to, jak se země v okýnku naklápí, Gabi mi mačká ruku a kouká strnule před sebe. Popichuju ho, ale ve skutečnosti bych ho roztomilostí umačkala.

Po většinu doby, co jsme v letadle, se mi honí hlavou práce. Proč sakra, když jsem na dovolený? 🙁 Gabi mi ukazuje mapu Islandu a naši trasu na další tři dny. Je neskutečný, že tahle země, svou rozlohou skoro o polovinu větší, než Česká republika, má jen 300 000 obyvatel. Dvě třetiny z nich bydlí v Reykjavíku. Kolik asi tak mají vysokých škol? A mají vůbec zástupce všech profesí? Já vím, že asi jo, ale ta představa tak malýho národa mě prostě nepřestává udivovat. Ale vlastně je to krásný. Žijí si tu na pomezí Atlantiku a Severního ledového oceánu. Od roku 1944 hrdí na svou nezávislost, přírodu a Skyr.

Přistáváme v Keflavíku zhruba 40 km od hlavního města, jen tady je totiž mezinárodní letiště. Vliv Skandinávie nás praštil do očí hned. Islandské letiště vypadá spíš jako muzeum nebo děsně moderní architektonická památka. Všimnete si toho tím spíš pokud přilétáte z Katowic, kde se před zhruba pětadvaceti lety zastavil čas.

Padla tma. Jsme rádi, že jsme na místě a už se těšíme do postele. Skáčeme do rent-a-car-shuttle, abychom si vyzvedli naši Mazdu CX3, která nás proveze částí Islandu. „Ještě, že jsem zamluvil tu čtyřkolku, zítra má zase sněžit.“ V jedné z asi desítky autopůjčoven s názvem Dollar Car podepisujeme zápůjční smlouvu. „Can I see your card?“ ptá se člově za pultem. Další větou nám ale dělá čáru přes rozpočet. „This is a debit card, but we only accept credit cards.“

Oh f**k.

„A co cash? Cash neberete?“ zkouším to. Ale kluk se tváří neoblomně (a taky trochu zpruzele, taky bych se tak tvářila, sedět v pátek v devět večer ve studené kanceláři autopůjčovny)

Chodíme od jedné kanceláře autopůjčovny k druhé a zkoušíme to jinde. V jedné nemají žádná volná auta, v další si můžeme půjčit Land Rover za 800 euro, ve třetí a ve črtvrté neberou debetní karty. Začínáme vymýšlet plán B. Taxíkem nebo stopem do hotelu a ráno najít autopůjčovnu v Reykjavíku? Na Islandu ještě ke všemu veřejná doprava nefunguje úplně dobře.

V poslední autopůjčovně narážíme na kluka, který s náma narozdíl od těch předchozích soucítí. Říká, že on by naši kartu vzít mohl, jenže zrovna teď nemá k dispozici žádná auta. Po tom, co jsme mu zopakovali, co nám řekli v ostatních půjčovnách, naši situaci shrnul výstižně: „Oh sh*t.“ Evidentně jsme vypadali dost zoufale a tak zavolal do půjčovny aut přímo na letišti a vysvětlil jim náš problém. Po tom, co položil sluchátko, nám svitla naděje. Prý máme dorazit na pobočku Europcar na letišti. A ještě ke všemu nám nabídl, že nás tam zaveze. Hodný lidi naštěstí ještě nevymřeli.

V Europcar měli aut k dispozici dost. Nám stačilo v tu chvíli cokoliv co má 4 kola a motor. Debetní karta se jim sice moc nelíbila, ale oproti kauci 600 eur nám prý auto půjčí. Do deseti minut sedíme v autě! Není to sice Mazda, ale Toyota Corola, a nestála 220 eur, ale 380, ale co – jede to!

To, že nemáme čtyřkolku nám přestalo vadit v ten moment, když jsme zjistili, že pneumatiky na našem autě mají hřeby. A to jsme si mysleli, že máme něco s autem, když vydává tak strašný rachot.

Naše hodinka zoufalství nakonec skončila dobře a od teď už to bude úsměvná historka pro naše kamarády. Pak jsme ale pochopili, proč provozovatelé autopůjčoven tak lpí na kreditní kartě. Kauci 600 eur nám totiž ten kluk v Europcar jaksi zapomněl přičíst k ceně zapůjčení auta, příjmení Gabiho opsal blbě a adresu jakbysmet. Kopii pasu si neudělal, možná tak číslo řidičáku. Takže jasně, že je pro ně jednodušší strhnout částku z kreditní karty, za kterou ručí banka, nikoliv „Gabriel Bergdar“.

Do hotelu přijíždíme ve 23.05 a padáme únavou do postele. Ještě, že snídaně je už za sedm hodin! 🙂 Další den ráno vyrážíme ven z města, naši trasu a ta nejkrásnější místa, vám ukážu v příštím článku.