Na skok do středověku

Jedeme po klikaté cestě a já ze svého sedadla vidím jen převis ze skály. Parkoviště u rozhledny nad městem je jediné místo, kde mužeme nechat auto, aniž bychom za den parkování zaplatili 400 Kč. A v sezoně je to dokonce 2100 Kč. Nechápu, proč si Chorvaté takhle podkopávají nohy a snaží se z turistů vyždímat kde co. A my už z principu odmítáme na tuhle hru přistoupit. A tak necháváme auto na vyhlídce nad městem (která je teda neskutečná) a vydáváme se na sestup dolu k hradbám. Cupitám za Gabim v šatech a balerinách (jedu do města, proboha, přece si nebudu brát pohorky!) a batužkem praskajícím ve švech. V Dubrovníku totiž strávíme jednu noc. (Nenechte se zmást, na vyhlídku vede lanovka, ale tou jsme se nechali vyvézt až na zpáteční cestě k autu. Dolů jsme si to hezky sešli a někteří scupitali.)

Na to, že je duben, je tu léto už v plném proudu a tak se honíme za stíny a vychlazeným pitím. V uličkách Dubrovníku procházíme kolem bytů starousedlíků i kolem restaurací, které okupují snad každý roh letní zahrádkou a lákají nás na čerstvé mořské menu.

I když jsme v Dubrovníku strávili jen dva dny, na gastropodniky jsme měli štěstí. Tady jsou moje tipy:

1. Barba – V tomhle zapadlém bistru jsme si dali vynikající burget. Gabi ho měl s chobotnicí a já s tuňákem. Bistro je děsně malinké, seděli jsme u stolečku a koukali ven do uličky. Evidentně jsme ale dělali podniku dobrou reklamu, protože každý, kdo nám nakukoval do talíře, se pak otočil a zvědavost mu nedala podívat se, co mají na menu. Mrkněte se i vy třeba na jejich instagramu.

2. Pink Shrimp – O něco víc fancy podnik s moc milou obsluhou najdete hned pár kroků za branou starého města Dubrovník. Sice si říkají street food, na talíři ale najdete spíš degustační verzi pokrmu. My jsme ochutnali tradičně krevety a i když byly vynikající, museli jsme se pak dorazit asi houskou nebo něčím, co jsme potkali při brouzdání městem. Na jejich menu se můžete podívat na facebooku.

3. D’Vino – První úspěch byl, když jsme zjistili, že uvnitř hradeb Dubrovníku existuje příjemná vinárna s chorvatskými víny. Druhým vítězstvím pak bylo to, že se nacházela jen ve vedlejší uličce od našeho apartmánu. Snažila jsem se nemyslet na to, že jedna sklenička nás stála asi 160 Kč, po té druhé už mi to bylo jedno. Víno bylo vynikající a obsluha ještě víc. Takže za mne 10/10. Jejich web najdete tady.

4. Cogito Coffee – Ano, jako už tradičně jsem i v Dubrovníku hledala nejlepší kávu. Kolem Cogito Coffee, zapadlé kavárny v průchodu s jednou lavičkou před vchodem, jsme prošli několikrát. Až když jsem si googlila „nejlepší kafe v Dubrovníku“, zjistila jsem, že už vlastně vím, kde ho dělají. Přivítala mě moc milá slečna (až teď si uvědomuju, že o všechna gastromísta, která jsme navštívili, se starali moc milí lidé) a udělala mi kávu, kterou jsem si vychutnala o kousek dál na mole. O téhle kavárně psali na webu Kávomilník a jejich webové stránky najdete tu.

Procházíme uličky křížem krážem a až večer zjištujeme, že jsme každý kout tohoto malého městečka stihli prošmejdit během jednoho dne. Dubrovník je sice docela rozhlehlé město, všichni sem ale jezdí kvůli jeho staré části uvnitř hradeb. Naleštěnou hlavní třídu lemují obchody a restaurace. A proto automaticky uhýbáme čím dál tím víc od středu města. Nejvíc kouzelné mi přijde, že uvnitř starých hradeb se schovává třeba hudební škola a že tu stále spousta lidí žije. I když jim nejspíš to věčné nakukování turistů do jejich obýváku zas tak kouzelné nepřipadá.

Na staré město je nejlépe vidět z hradeb. Na ty se dostanete rovnou na několika místech. Hradby lemují městečko a vy ho tak prakticky celé obejdete. Nejprve se nám na ně nechtělo, protože to je v Dubrovníku turistická atrakce číslo jedna, navíc za napálenou cenu 500 Kč / osobu, jenže pak nám to nedalo to nezkusit a tak se vydáváme na obhlídku. Jsem ráda, že jsme to udělali, protože ten výhled stojí za to. Červené střechy splývají s modrým mořem a já se rozplývám nad terasami a tajnými zákoutími.

Večer hledáme náš apartmán, který jsme našli přes Booking. (Je to tenhle.) Naštěstí je v uličce kousek od hlavní třídy a tak kromě toho, že je děsně ůtulný, to máme i blízko do zmíněné vinárny. Příjde mi děsně vzrušující, že na tomhle místě spal někdo už za středověku a pořád Gabiho otravuju svýma romantickýma představama, jak to ve městě asi tenkrát chodilo a kdo asi bydlel v tomhle bytě.

Dubrovník, dříve známý pod názvem Ragusa, byl vždycky důležitým centrem námořního obchodu. Moc tu v rukou držela aristokracie a Dubrovnická republika byla dlouhou dobu nezávislá a soběstačná. A to až do roku 1808. Na nějaký čas byl Dubrovník anektován Rakouskem a v roce 1918 se stal součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Do Chorvatska Dubrovník patří až od počátku druhé světové války. Je na seznamu UNESCO, uvnitř hradeb žije 5000 lidí a do starého Dubrovníku nesmí auta.

Když jsem nedávno viděla, kolik turistů navštěvuje Dubrovník během léta, jsem ráda, že my jsme měli možnost strávit tu dva dny už na konci dubna. Město bylo podstatně volnější. Co nás ale překvapilo, byly vysoké ceny. Jsme na ně zvyklí třeba z Islandu, Dánska nebo Švýcarska, jenže tam to, na rozdíl od Chorvatska, tak trochu čekáte. Dubrovník je ale jinak krásné malé městečko. Jsem ráda, že tu odolali vlně GOT a není tu trůn na každém rohu, i když se to nabízí. Pokud pojedete kolem nebo budete v Chorvatsku někde poblíž, určitě Dubrovník navštivte. STojí to za to 🙂 (Pozor ale na koupání!)