Cesta na chatu v oblacích a zase zpátky

Náš letošní roadtrip po Švýcarsku byl plný kontrastů. Bydleli jsme ve stanu, ve vysokohorském hotelu, na chatě bez teplé vody i v luxusním spa. Postupně vás chci vzít na všechna z těch míst. Dnes to bude do horské chaty s výhledem na ledovec. P.S. Spacáky s sebou.

Fornohütte nedaleko od St. Moritz byla důvodem, proč jsem tak moc chtěla letos do Švýcarska. Učaroval mi výhled na ledovec Forno a nepřístupnost chaty. Dojdete sem totiž jenom po svých a zásobování chaty zajišťuje vrtulník, který sem zavítá zhruba jednou za dva týdny.

Balíme si batohy tím nejnutnějším, co na chatu potřebujeme, přezouváme se do pohorek a pro jistotu si tentokrát bereme i hole. Něco mi říká, že se budou hodit. Před námi je túra, která podle popisu nevypadá složitě, ale my jsme starý harcovníci a víme, že popis se kolikrát může lišit od reality. Brzy se mi tahle moje slova potvrdí.

Nejsou totiž metry jako metry

Od auta jdeme po rovině tím nejzelenějším údolím. Mílovými kroky míjíme jezero, u kterého tráví slunečný odpoledne spousta rodin s dětmi. Naše cesta se odděluje a my pokračujeme po pěšince mezi stále vyšší a vyšší hory. Lidí ubývá a terén se postupně mění na kamenité pole.

• 

• 

Až podezřele dlouho nepřichází žádné stoupání. Na to, že nám k chatě zbývá už jen 2,5 kilometru, výškových metrů nám chybí stále asi 400. Oba dva tušíme, co nás čeká. Cesta se najednou stáčí doleva přes lávku a začíná stoupat. Naše tempo upadá stejně jako naše rozhovory.

• 

• 

• 

• 

Šplháme po uměle vytvořené cestičce v suti obrovských balvanů a mě samozřejmě hned napadají katastrofický scénáře. Zatrne nám v momentě, kdy slyšíme hřmění…sakra. Že bychom něco přehlédli v předpovědi počasí? Na obloze ani mráček. Zato v protějším svahu se zvedá mrak prachu.

Svahem dolů se valí obrovský balvan a strhává s sebou i kus půdy

Stojíme v polovině protějšího svahu někde mezi nebem a zemí a jediným pohledem na sebe se utvrdíme v tom, že bychom měli pohnout ať jsme nahoře co nejdřív.

Ale aby to nevypadalo tak katastroficky – svah, po kterém šplháme my, je stabilní. Kameny jsou z většiny obrostlé trávou a cesta k chatě je uměle vytvořená, vyznačená a relativně zajištěná. Jasně, pořád to je suť balvanů a mě srdce buší ostošest, ale na chatu a z ní chodí každý den nějací lidé. My jich po cestě potkáváme sedm a to na chatu vede ještě jedna trasa po hřebeni hory.

Ke konci cesty už spolu prakticky nemluvíme

Jen odpočítáváme poslední metry. Chata ale stále nikde. „Až přijdu nahoru, tak si dám jednu sakra dobře vychlazenou Coca-Colu,“ popisuju nahlas svoje dost netradiční tužby. Když v tom najednou Gabi zvolá: „Pojď! Je tady, za rohem!„

A já ji vidím. Přesně jako na tom obrázku z internetu. Je tu. Roztomilá malá kamenná chaloupka s výhledem na ledovec, který pomalu, ale jistě mizí z povrchu zemského.

Přicházíme na terasu chaty, sundaváme batohy i boty a přidáváme se k pár lidem, kteří tu sedí, nechávají se šimrat slunečními paprsky a poslouchají vítr.

To ticho je ohlušující

Nikdo tu nemluví. A když jo, tak šeptá. Nikdo k vám po dosednutí nekluše s bločkem a tužkou a otázkou „Co si teda dáte?„. Čas tu plyne pomalu a vy máte pocit, že když jste tady, tak ten svět tam dole neexistuje. A ona je to vlastně tak trochu pravda. Na telefonu signál nechytíte a internet už vůbec ne. Chatař a lidé, kteří tu tráví celou sezónu, se k němu připojují přes satelit.

Nad 2000 m.n.m. už si všichni tykáme

Nohy se vzpamatovaly a my se jdeme podívat po té Coca-Cole a taky se nahlásit jako nocležníci. „Yes, we have your reservation. And where are you from, may I ask?“ ptá se nás slečna v chatě. Když prozrazujeme, že jsme z Prahy, slečna zvolá: „Alena!“ O pár vteřin později si podáváme ruku se sympatickou černovláskou, která nás vítá češtinou jako staré známé a prozrazuje nám pravidlo, že nad 2000 m.n.m. už si všichni tykáme 🙂 Pochází prý taky z Prahy a na Fornohütte tráví celou sezónu.

„Co byste si dali? Máme vodu, minerálku, různé limonády, jen Cola došla. Ta přiletí v pátek,“ odzbrojuje nás Alena slovy, která vážně uslyšíte jenom tady. 🙂 Zamačkávám slzu a nechávám si doporučit místní mošt a to ještě nevím, že si ho na konci výletu nakonec ze Švýcarska domů odvezu dvě krabice. Jestli tam někdy budete, porozhlédněte se po něm v supermarketu. Je to tenhle.

• 

• 

Alenin příběh je jako z pohádky

Na Fornohütte prý jednou přijela, aby tu 3 týdny vypomáhala – v kuchyni, s ubytováním horalů a vlastně tak nějak se vším, co je na horské chatě potřeba obstarat. Jenže chatař je tuze pěknej kluk. Zamilovali se do sebe a ze tří týdnů se staly tři roky. Toho chataře jménem Beát si vzala a teď spolu mají roční holčičku. Ta namísto tabletu kouká na mraky, namísto tělocvičny chodí lézt na skalku za chatou a každý den poznává nové a nové lidi, kteří se rozhodnou na Fornohütte přespat.

Alena, Beát a jejich holčička na Fornohütte bydlí celých 8 měsíců v roce. Po zbytek roku jsou dole ve městě. Na chatě se společně s partou brigádníků starají o to, aby v ní bylo čisto, aby fungovala, aby poskytovala přístřeší všem, kteří se k ní dostanou. Provozují tu ubytování s polopenzí pro 75 nocležníků.

Ubytovat se tu můžete ve dvou nebo čtyřlůžkových pokojích

V nich najdete postele s přikrývkou, ale mít svůj vlastní spacák nebo vložku do spacáku je povinností. Tady totiž nemohou každý den pustit pračku. Jednoduše tu šetří s vodou, co to jde. Získávají ji z tajícího ledovce pořádný kus od chaty a ohřívají pomocí solárních panelů. Taky proto se tu osprchujete jen za opodstatněně vysoký poplatek což ale stejně prakticky nikdo na túře nedělá 🙂 Zuby si tu ale vyčistíte úplně standardně v umyvadle a běžná toaleta je tu taky.

S ubytováním každý dostane polopenzi a hlady tu rozhodně trpět nebudete. Večeře byla tříchodová a pokaždé jsme dostali možnost si dokonce přidat. Rozšoupli jsme se a já si k večeři dala i víno. Na to, jak komplikované je se na chatu dostat, tu jsou zásobení slušně.

Na snídani jsme si mohli vybrat se standardních snídaňových jídel – chléb s džemem, ovesnou kaši, jogurt…kafe bylo skvělý! Když jsme se loučili, dostali jsme na cestu „der Marschtee“. To se dělá snad na všech horských chatách ve Švýcarsku.

• 

• 

• 

• 

Můžete si na cestu načepovat do termosky až 1,5 litru čaje. A že se hodil!

Cesta zpátky k autu byla totiž o dost delší, než cesta nahoru. Minimálně pocitově. Zvolili jsme tentokrát jinou trasu a šli delší, zato horší cestou 😀 No dobře, možná za to trochu mohlo moje šnečí tempo. Z kopce mi to jde zkrátka podstatně hůř, než do kopce. Zase jsme ale potkali sníh a taky úplně nádherný výhledy! Ne nadarmo se jí říká „Panoramaweg“. Stoupák to byl ale slušný a když jsme se kolikrát ohlídli za sebe, děkovali jsme sami sobě, že jsme se rozhodli jít touhle cestou dolů a ne nahoru. 🙂

K autu jsme přišli úplně zničený a zvládli jsme se přesunout maximálně tak do kempu v St. Moritz. Tam jsem si dala sprchu tak dlouhou, že jsem se jim s poplatkem za stan a auto rozhodně nemohla vyplatit.

Fornohütte pro nás bude navždycky jedním z nejkrásnějších horských zážitků

O to víc, že jsme tu potkali tak milou slečnu a mohli si s ní povídat o životě na chatě i ve Švýcarsku jako takovém. Kdybyste chtěli Aleně napsat nebo se na Fornohütte taky podívat, stačí, když ji najdete na instagramu TADY a napíšete jí zprávu. 🙂

Něco málo o Fornohütte:

• chatu postavil v roce 1889 horal Theodor Curtius a horský vůdce Christian Klucker
• od roku 1920 patří chata švýcarskému turistickému klubu a od té doby byla několikrát přestavěna a upravována
• chata leží v nadmořské výšce 2574 m.n.m.
• cesta sem od parkoviště byla dlouhá přes 11 km s převýšením 851 m, což samo o sobě není náročné, ale terén je docela výzva
• cesta zpátky (jiná trasa) byla dlouhá 12,6 km
• jedna noc ve dvoulůžkovém pokoji nás vyšla na 5800 Kč i s polopenzí
• psa s sebou vzít můžete, ale spát mohou jen venku
• sprchu tu fakt nepotřebujete, ale k dispozici je (v létě)
• zásuvky na nabití telefonů a hodinek nehledejte (elektřinu berou ze solárních panelů) a raději si vezměte powerbanku
• pokud lezete, vezměte si vybavení s sebou – za chatou jsou navázané cesty na 50m lano
• v zimě se sem dostanete na skialpech

Líbila se vám tahle túra do oblak? Kdybyste ji chtěli zažít na vlastní pohorky, ozvěte se mi. Povím vám o Fornohütte všechno, co budu vědět.

Horalka Pája